Faerské ostrovy s Krtkem
Bůh dokončil zemi, a když si čistil ruce, tak z poza nehtů mu vypadnul kousek země do severního Atlantiku. Tak vznikly Faerské ostrovy.
Loď se konečně přestala houpat, jednoznačná známka toho, že už doplouváme na Faerské ostrovy. Tahle plavba nepatřila zrovna mezi ty klidné. Akorát čas sbalit věci a vypadnout z kajuty. Jdu na horní otevřenou palubu. Není už světlo, je tu tzv. polární soumrak, slunce je sice za horizontem, ale ne dost na to aby byla tma. Je podivné šero, lehce poprchává. Faerská loď Norröna dělá svůj majestátní manévr v maličkém přístavu v Tórshavnu. Loď se otáčí kolem své osy a s milimetrovou přesností couvá k molu. Svou výškou převyšuje ostatní stavby hlavního města Faerských ostrovů. Jsme uprostřed severního Atlantiku na zapomenutých ovčích ostrovech. Je polární soumrak, lehce poprchává a všudypřítomný vítr dokresluje celou atmosféru. Zvolna vyjíždíme z lodi, vyzvedáváme klienty, kteří na nás čekají na osobním terminálu. Jsme všichni? Na nic nečekáme. Jedeme rovnou na Kirkjubøur, kde budeme trávit první noc, nebo spíš to co z ní zbývá. Všechny kempry a karavany zůstali v předraženém kempu na kraji Tórshavnu, který má velmi prozíravě otevřeno až do půlnoci, právě v den kdy připlouvá Norröna. Díky tomu sami projíždíme Tórshavn a po silnici pokračujeme na malé sedlo pod kopcem Tvørfelli odkud opět klesneme k moři a pak po úzké cestičce až do Kirkjubøuru . Když se někdo ptá, kde se mi líbí nejvíc, odpovídám Faerské ostrovy. Jsou tiché. Jsou čisté. Jsou bez lidí. Jsou bez turistů. Mají naprosto úchvatnou přírodou. Jsou ztracené, chcete-li zapomenuté v severním Atlantiku. Nenajdete tu žádné turistické rezorty, ani okázalé giftshopy či fastfoodové restaurace. Nic z toho tu není. Jen čistou přírodu, za den tolik aut a turistů co spočítáte na prstech jedné ruky.
Šplháme se vlásenkovou serpentinou s naším hotelbusem nad jedním z fjordů na ostrově Eysturoy. Jedeme pomalu a jistě, vracečky o 180° jsou tu prudké a tak akorát na náš hotelbus. Výhled dolů je úchvatný. Přejedeme kopec a zastavujeme na kávu. Přeci jen kafe dělá den. Alespoň pro mě. Zastavujeme na maličkém parkovišti a máme krásný výhledna dva 70m vysoké skalní masivy Risin a Kellingin. Tedy obr a čarodějnice. Tady nám kafe bude chutnat! Jdu škrtnout pod vodou. Podle místní pověsti obr a čarodějnice přišli z Islandu. Faerské ostrovy se jim tolik zalíbily natolik, že si je chtěli k Islandu přestěhovat. Ovázali tedy lano kolem nejpevnějšího místa na ostrovech a tahaly celou noc. Byly natolik zaujatí svojí prací, že zapomněly na východ slunce a při prvních slunečních paprscích zkameněly. A stojí tam to dnes.
Faerské ostrovy miluji, a jestli je místo které je nejhezčí tak je pro mě je to Tjørnuvík. Jestli je někde konec světa tak je to právě Tjørnuvík. Vede k němu uzoučká silnička, která zde končí. S naším hotelbusem tak tak projedeme. Na konci je autobusová zastávka s WC, která nám bude poskytovat zázemí pro tuto noc. Město má asi padesát stálých obyvatel, leží na konci nádherné zátoky, ze které opět vidíme obra a čarodějnici. Vydáváme se na dvouhodinový výšlap nad zátoku odkud je jedinečný výhled Tjørnuvík, zátoku i obra a čarodějnici. Stoupáme nahoru a s každým metrem je výhled hezčí a hezčí.
Občas si říkám, že je škoda, že o Faerských ostrovech ví málo lidí. A víte co? Možná je to tak dobře. Jen ať sem nikdo nejezdí. Ať zůstanou tiché, čisté, klidné a bez turistů. Zapomenutý kousek pevniny v severním Atlantiku.
